Upřímně. Jakmile kolem nějakého hudebního tělesa slyším marketingová prohlášení o tom, že se jedná o žánrovou „nahrávku roku“, kapelu, která po první nahrávce „povede celou scénu“ a další příbuzná hesla, začínám být obezřetný. V souvislosti s pražským kvintetem MOMMA KNOWS BEST to nebylo jiné. Již při prvním poslechu jsem měl tendenci hledat důkazy proti nezpochybnitelným hlasatelům velkohubé kampaně, která zaplavila v souvislosti s EP „Ain’t No Weight Young Lad Can’t Take“ internet. Výsledek mé badatelské práce však nakonec vyznívá ve prospěch kapely, co se studiové tvorby týče. U živé prezentace však ještě citelně chybí přesvědčivost a suverenita sálající ze studiové podoby materiálu...
Ale tento článek je o té tvorbě studiové, takže s chutí do chválení. Na první poslech zaujme zvuková produkce tohoto pražského metalcoreového objevu, kterou lze připočíst slovenskému studiu Morpheus Multimedia a studiu BIOTECH (mix). Vše řeže tak, že nelze rozpoznat stopy typické české zaprděnosti. Zpěvákovi Bekendovi, který za sebou má působení v mnoha kapelách na trase Mariánské Lázně - Praha (namátkou DIVINE, PURE POISON, BORN IN PRIPYAT,…), konečně výtečně sedne skvěle zvládnutá vokální poloha intenzivního řvaní, kterým se mu daří celkem přesvědčivě válcovat většinu skladeb. Slabší chvilky přicházejí vždy, jakmile jeho agresivita vystřízliví nebo dokonce uskočí do melodických poloh. Jednu skladbu jsem si díky tomu zvyknul na EP dokonce i přeskakovat.
Kvalitní práci lze nalézt i v produkci a v aranžích materiálu. Ty se neutápí v jakýchkoliv matematických složitostech nebo breakdownových zpomalovadlech, které jsou typické pro současnou světovou metalcoreovou tvář, ale jde se po silných riffech a melodiích. Nahledejte nepravidelné sekačky, sypačky nebo dvoukopákové artilerie. MKB míří spíše do širokých mainstreamovějších vod metalcoreového oceánu, než k uším konzervativnějších posluchačů současné metalcoreové „scény“, ve které se zřejmě příliš domácky cítit nebudou. Pokud by bylo na mně, nebál bych se šlápnout na plyn ještě trochu víc a to jak v rychlosti, tak v hutnosti a extrému. Poměrně četné části náležící spíše do crossoverového ranku bohužel nepůsobí jako vítané žánrové zpestření, jak zřejmě bylo zamýšleno, ale spíše jako zbytečné rozmělnění materiálu, který má největší sílu v přímém tahu na branku a explozivní agresivitě.
Ačkoliv jde v intencích domácí scény o nahrávku povedenou, nebudu zde šermovat s nejvyšším hodnocením, neboť v porovnání s tím, co přichází z vnějšího světa, jde o lehký nadprůměr. Nic více, nic méně.